Indie, den čtvrtý 🇮🇳
Krize ze dne třetího přetrvala v podobě Honzovy neustávající nevolnosti a ráno jsme museli k indickýmu doktorovi. Dostal tam prášky zabalený do novin jako nějaký drogy (pravděpodobně u nás ale opravdu nebudou povolený) a pytlík sušenek, aby to zajedl. Průvodce mi prozradil, že doktoři v Indii všeobecně předepisují strašně moc prášků, protože když Ind při odchodu nedostane alespoň 4 pilule na den, připadá mu, že se doktor moc nesnažil nebo (v tom horším případě), že toho moc neumí. Dnešní program jsem tedy absolvovala sama a převzala jsem Honzovu roli reportéra (opravdu hodně toho můžete vidět ve výběrech stories na IG, dokonce i ty prášky a rady od pana doktora).
Jaipuru se taky říká růžové město. Je to proto, že když sem jednou měla přijet královna Viktorie, rozhodli se, že ji přivítají ve velkém stylu a město nabarvili komplet narůžovo. Trvalo to sice asi dva roky, ale prej se jí to moc líbilo. Takže dobrý.
Nejdříve jsme si koupili lassí v místním slavném lassí shopu Lasiwalla, který je otevřený od roku 1944. Na stejné ulici je spoustu napodobitelů, ale originál je jenom jeden a jejich lasíí je opravdu fantastický, má hutnou tvarohovitou konzistenci a já bych se ho mohla užrat. Nechali jsme si ho zabalit s sebou a vyrazili do takovýho podezřelýho podniku na parathu. To je taková placka plněná třeba bramborama. Celý to stálo dvacku, ale je to fakt snídaně, co by mě bavila každý den. Místní ze mě byli trošku nervózní: moc žen tady totiž v podobních občerstvovnách nenajdete. Musíte se prostě naučit to odfiltrovat, jinak by se z toho neustálého sledování člověk zbláznil.
Na programu byla Amber fort, kde mě bavila hlavně místnost se zrcadlovým stropem pro jednu z maharadžových manželek. Ta se totiž rozčilovala, že hvězdy svítí jenom v noci a ona je chce vidět i ve dne. Takovej běžnej požadavek, co se dá v klidu splnit, teda když jste král Rajastánu. Jinak je to opět památka UNESCO a fakt to stojí za návštěvu!
Mimochodem, titul král Rajastánu pořád existuje a dneska je to nějakej dvacetiletej klučina. Můj průvodce pořád mluvil o tom, že mu hrozně závidí a chtěl by bejt taky král. Měl z toho nějaký trauma. A taky z toho, že nikdy neviděl sníh, jak se mi svěřil. Nebo to možná bylo spíš tím, že jeho manželství bylo domluvené a on z toho moc nadšený nebyl.
Prošli jsme se taky městským palácem, trhem a takovým trochu bizarním muzeem obřích slunečních hodin 👁 Bylo toho fakt hodně tak to raději shrnu do bodů:
1) Potkali jsme kobry v košíku a průvodce se divil, že je nechci za krk, prej je to bezva. A kde je to jako bezva se ptám?
2) Krmila jsem holuby uprostřed památkový zóny zrním, který tam PRODÁVAJ! Pražák se zastyděl.
3) Měla jsem na sobě sárí a zkoušela si oblečení v obchodu, kde neměli kabinku, tak jsem se převlíkala v kuchyňce. Když jsem pak vylezla ven, místní prodavači obdivně áchali, jak jsem nádherná. Pro sebevědomí to byla dobrá vzpruha.
4) Pan řidič mě vzal do cukrárny a koupil mi mrkev nasladko s nějakou drobenkou. On toho sezřal celej talíř, mně to zabalil DOMŮ, protože je to moc dobrý (neni).
Následoval výlet do Monkey temple, což je chrám uprostřed skal, kde vládnou opice. Je jich tam fakt dost. Seznámila jsem se tam s vládcem opic (tak se nazval sám), který mi vykládal, že o něm byl dokument na BBC a že ho mám doporučit dál. Tak teda doporučuju. Taky sme si spolu udělali selfie, kdo to má? Bohužel dokument jsem nikde nenašla, tak kdyby se vám ho podařilo objevit, ráda se na to podívám, protože to musí být opravdu výživné.
Pokud jste dočetli až sem a zajímá vás, jak je na tom Honza, tak líp. Snědl všechny předepsaný sušenky a zatímco píšu tenhle příspěvek, vykládá mi, co všecko tady maj na UBER EATS. Tak zase zítra!
